Základem dnešního článku je fotografie Měsíce, kterou se podařilo pořídit mezi mraky :). Měsíc je ve fázi 0,36, tedy přibližně 6 dní od novu. Pro fotografii se jedná o příznivou fázi, neboť Měsíc tolik nezáří jako v úplňku, navíc vhodný úhel dopadu slunečního světla vytváří zajímavou plastickou scénu – jsou krásně vidět krátery, hory a další útvary na povrchu našeho přirozeného satelitu. Dnešní magnituda (zdánlivá jasnost) Měsíce je -11,60, magnituda v úplňku je -12,52. Možná se to zdá málo, ale stupnice zdánlivé jasnosti je logaritmická – tedy ten necelý jeden stupeň rozdílu ve skutečnosti znamená několikanásobný vzestup svítivosti.

Zdánlivá velikost nebeských objektů má svůj prapůvod ve starověku, kdy astronom Hipparchos v 2. století př. n. l. zavedl hrubé rozdělení hvězd podle jasnosti do šesti skupin, zvaných třídy: nejjasnější hvězdy patřily do 1. mag, nejslabší 6. mag. V roce 1854 toto hrubé rozdělení upravil Norman Robert Pogson a vytvořil matematický předpis pro obecnou jednotku jasnosti. Tato jednotka vychází z Weber-Fechnerova psychofyzikálního zákona, který říká, že mění-li se fyzikální podněty působící na naše smysly řadou geometrickou, vnímáme jejich změnu řadou aritmetickou – podobně vnímáme například zvuk, proto i jednotka intenzity zvuku, decibel, má logaritmickou podstatu. Magnituda je tedy jednotka, u které platí, že 1 mag rozdílu jasnosti odpovídá jasnostem v poměru 2,512:1 (tzv. Pogsonův poměr). Tento poměr byl záměrný – byl nastaven tak, že hvězdy lišící se o 5 mag mají vzájemný poměr jasností 1:100, čímž se přibližně dodržuje starověký význam magnitudy. Je třeba upozornit, že v souladu s tímto historickým významem znamená vyšší magnituda nižší jasnost hvězdy. Některé objekty, jako například některé planety, ale především Měsíc a Slunce, mají tak obrovskou zdánlivou jasnost, že je nutno využívat záporné hodnoty magnitudy – nejjasnější Slunce má magnitudu -26,74.

A proč zdánlivá jasnost? To je velmi jednoduché – uvedená čísla říkají, jak jasné se nám objekty zdají. Jenže nebeské objekty nejsou stejně vzdálené – ty „slabé“ hvězdičky ve skutečnosti září mnoho a mnohonásobně více než Měsíc. Jenže jsou od nás neuvěřitelně daleko, zatímco Měsíc je ve skutečnosti (z astronomického pohledu) velmi blízko. Tedy zdánlivá jasnost neříká nic o velikosti, vzdálenosti atd., pouze popisuje to, jak jasný se nám objekt zdá. Kromě toho pak existuje veličina absolutní hvězdné velikosti, a ta nám popisuje, jak jasné by objekty byly, kdyby se nacházely ve stejné vzdálenosti – v praxi se jedná o deset parseků (jeden parsek je vzdálenost, z níž by poloměr zemské dráhy kolem Slunce byl vidět pod úhlem jedné obloukové vteřiny, je to přibižně 3,086×10 na 16 m). Ve skutečnosti je měření absolutní i zdánlivé hvězdné velikosti složitější a závisí na oboru záření, ve kterém se měří, závisí na povrchu objektu. Pro naše amatérské pochopení však stačí jednodušší popis.

A jak jasné objekty dokážeme pozorovat? Kdybychom měli absolutně tmavou oblohu, pak by naprosto zdravé, dobře vidící oko, dokázalo identifikovat objekty kolem osmé či deváté magnitudy, v praxi, kdy naši oblohu světelně znečišťují naše sídla, se dostáváme přibližně k šesté hvězdné velikosti. Malý dalekohled o průměru čočky 60mm, se kterým jste se již setkali na našich akcích, nás posune někam k 11. velikosti. Přístroj, který se chystáme zakoupit, pak umožní pozorovat objekty přibližně velikosti 13,5. Náš největší přístroj, reflektor o průměru zrcadla 25cm nás posune ještě o jednu velikost a něco. Znovu opakujeme, že objekt se zdánlivou jasností o 1 nižší je cca. 2,5x méně jasný – rozdíl jedné magnitudy je tedy nikoliv nezajímavý. Pro ilustraci – známý Hubbleův byli vědci schopni pozorovat objekty přibližně 30 magnitudy, tedy neskutečně slabé, na samém okraji pozorovatelného vesmíru.

A pro ty z vás, kteří považují čísla a fakta za složitá, je zde ona fotografie Měsíce – plánovaný dalekohled nám umožní pořídit ještě lepší fotografie, videa či dokonce uspořádat online přenos z pozorování…